Vyhledávání:

rozšířené

0 položek za 0 Kč

ČLÁNEK - Záchrana řemesla výroby cvočků díky přeshraniční spolupráci kovářů

           

Zde máte možnost přečít si nebo stáhnout část dokumentace k tomuto projektu. Metodika - Manuál výroby cvočků "Česká verze" a "Slovenská verze" v PDF (cca 15MB).

Jsme rádi, že jsme se mohli spolupodílet na organizaci symposia. A také se účastnit výroby pecí, výroby přípravků na kování, přípravy pracovišť a samotného kování cvočků. Atmosféra byla nabitá energií kovářů a snahou naučit se řemeslo, které naši předkové zvládaly bravurně. Každý, kdo zažil kování více kovářů naráz s entuziasmem svého řemesla a za zvuku kladiva klepajícího do kovu, mi dá za pravdu že je to nepopsatelný zážitek. Důkazem toho je i odezva od přítomné dětské veřejnosti a odhodlání „malých kovářů“ vykovat šerku. A velice vstřícný přístup mistrů kovářů k dětem s kladivem v ruce.
Ukázka z textu ke stažení:
„Důležitost a tradice výroby cvočků.
Jak říká hlas v archivním protektorátním týdeníku o cvočkářích: „Cvočky zvané „šerky“ nelze vyrábět strojem. Žádný důmyslný stroj ho nezrobí tak jako poctivá ruka cvočkářova. K výrobě jedné šerky je potřeba 30-60 ran kladivem téměř půl druha kilogramu těžkým. Za jeden měsíc dá cvočkář 640 000 ran, za rok nejméně 5 000 000 ran. Proto se říká, že cvočkáři jsou milionáři práce.„ Dnes když člověk zadá do vyhledávače Google cvočkář, Nagler,Nagelschmiede musí se spokojit s méně než desítkou unikátních výsledků z celého světa.
Obrazem o cvočkářích vypovídá asi nejlépe jeden z archivních protektorátních týdeníků o cvočkářích - milionářích práce ze Staré Dobrotivé (odvysílala Česká televize v pořadu Hledání ztraceného času). Člověk se nestačil divit jejich dovednosti sypat tisíce cvočků týdně. Postupně na různých místech v Čechách i zahraničí člověk potkává v muzeích nebo starých kovárnách cvočkařská pracoviště. Ale nikdo z místních nebyl schopen ukázat někoho, kdo by uměl tuto práci předvést, tak jako je to vidět v tomto filmovém týdeníku. Posléze jsme zjistili, že snad všichni kdo to uměli, už skutečně vymřeli. Nebo snad ne? V souvislosti s cvočky či také cvoky se objevují jak německé výrazy Zwecken, tak Nagelschmieden - kováři hřebíků. Dle jiných kovářů takový cvokař (nikoli cvočkář) nebyl plnohodnotným kovářem. Vždyť také v takovém cvokařském věřtatu býval často jedním z nich i cikán (nyní Rom), který kromě své práce zpříjemňoval den cvokařů vyprávěním vtípků a veselých historek. Výroba cvočků, cvoků – cvočkáři či cvokaři, popřípadě také hřebíkáři (v němčině také Zwecken, Nagelschmieden, Nagler) – staré, dnes již asi od druhé světové války zapomenuté řemeslo věnující se kování malých hřebíků – cvočků do bot či pro sedlářství. Úkolem cvočků do bot bylo jednak vytvořit pevnější spojení nejčastěji kožené podešve se svrškem boty, dále zamezit rychlému prošlapání boty, popřípadě také vytvořit protiskluzové body na podrážce. Dle nejstarších archeologických nálezů, nalézáme kované hřebíky už v Mezopotámii, nicméně obrazové zmínky přímo o hřebíkářích a cvočkářích nalézáme od 15. století. Podobu cvočkařského pracoviště, jak se zachovala až do konce výroby cvočků po druhé světové válce, můžeme nalézt na rytině z roku 1698. S ohledem na dochované kusy pracovišť nacházíme v muzeích a starých dílnách 2 typy, lišící se jen typem kovadliny. V německém Duryňsku (Thuringen) a Bavorsku (Bayern) je kovadlinka (kovadlo) robustnější a zužující se směrem nahoru. Zatímco na pracovištích na Rožmitálsku jsou cvočkařské kovadliny menší, jednodušší, ale s mnohem vyššími známkami opotřebení. Na slovenské straně jsme se setkali se snad posledním živým pamětníkem cvočkářství. Je to Viliam Sarkózy (čti Šarkézy), který se v roce 2014 dožívá 70 let. Dle dochovaných zápisů měli cvočkáři a hřebíkáři na rakouskouherské straně mnohem horší pracovní postavení a jejich výrobky byly nabízeny za nižší ceny než výrobky cvočkářů na německé straně. O to vyšší však musela být jejich produktivita, aby se i za nižší ceny uživili. Asi největší hnací silou stojící za rozmachem cvočkářství byly světové války, kdy se muži mohli vyhnout narukování do války tím, že pracovali doma jako cvočkáři a místo nasazení na frontě vyráběli cvočky do vojenských a lesnických bot. V nuzných podmínkách však museli vyrobit čtyři tisíce cvočků do bot týdně a nesplnění této tvrdé normy bylo postihováno stejně jako dezerce z války. Po druhé světové válce způsobila konec cvočkářů jednak strojní výroba hřebíků, a také výroba gumových a plastových podešví obuvi. Cvoček zvaný „Šerka“, však nikdy nedokázali zhotovit strojově, ale i tak jeden samotný člověk znalý tohoto postupu dokázal vyrobit téměř deset tisíc cvočků týdně. Postup této výroby se vyvíjel k dokonalosti přes 500 let. Důležitost zachování tohoto tradičního ručního postupu je především v jeho jednoduchosti. Stačí 30–60 ran kladívkem na jednoduchém pracovišti a lidská dovednost k tomu, na co nestačí zatím žádný stroj, který člověk vyrobil.“


  
Fotografie z mezinárodního symposia Kování cvočků:
    

 

 

 

 

 

 

 

Provozovatel
  • RIK-FER CZ s.r.o.
    Hovorany 825
    696 12 Hovorany
  • IČO: 26272784
    DIČ: CZ26272784
  • Fax: 518 375 582
    Tel.: 518 375 085
  • HOT-LINE
  • Objednávky zboží - expedice:
    Tel.:  +420 518 375 085
    Tel.:  +420 518 375 581
    Fax:  +420 518 375 582
    E-mail: obchod@rikfer.cz
    Kovářství - zakázková výroba:
    Tel.: +420 518 375 262
    Tel.: +420 518 375 583
    Fax: +420 518 375 582
    E-mail: vyroba@rikfer.cz
    Prodejna - otvírací doba:
    Pondělí-pátek od 6:30-15:30 hod.
    Chcete příjít jindy? Zvolejte nám.
    GSM souřadnice: 48°57´20.779"N  17°0´21.172"E
    Firma je zapsána v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Brně, oddíl C, vložka 40890. Datum zápisu 16. ledna 2002.